Informace o INF z pohledu bezpečnostního experta

Zeptal se mě přítel, o co se vlastně jedná ve vojensko-politickém ping-pongu mezi RF a USA ve věci střel s plochou dráhou letu a vypovězení smlouvy INF. Pokusím se to trochu rozvést.

Smlouva INF z roku 1987 mezi tehdejším SSSR a USA se týkala likvidace prostředků jaderného napadení středního a krátkého doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty – proto INF). Ta zavazovala obě strany k likvidaci ze země odpalovaných balistických střel GLBM (Ground-Launched Ballistic Missile) a ze země odpalovaných střel s plochou dráhou letu GLCM (Ground-Launched Cruise Missile) s doletem 500 až 5500 km. Střely na lodích a letounové střely bez jaderných hlavic se do této kategorie nezapočítávaly.

Smlouva byla jednostranně výhodná pro USA, které v té době měly masivní převahu v kategorii střel s plochou dráhou letu díky stovkám tehdy supermoderních BGM-109 Tomahawk s velmi přesným naváděcím systémem s prvky umělé inteligence. SSSR, resp. jeho nástupce RF, orientující se především na mobilní raketové systémy, v té době tak vlastně přišla o celou jednu kategorii zbraní, schopných účinně odstrašit a ohrozit případného útočníka. Převaha USA se naplno projevila během obou válek v Zálivu a rovněž při útoku na Srbsko během jugoslávské kampaně NATO, které se ČR zúčastnila již jako plnoprávný člen této organizace.

Od té doby se situace radikálně změnila. Už dávno nemáme divoká 90. léta a ruská armáda už dávno není tehdejší jelcinovskou smečkou opilců a zoufalců, kteří netušili čí jsou, a co s nimi vlastně bude. Vývoj zcela nových tříd zbraní a rychlá konsolidace armády RF od přelomu století do současnosti zaskočily nejen USA. Použití vysoce přesných střel s plochou dráhou letu odpalovaných z lodí a letadel v Sýrii tak bylo pro západní pozorovatele šokem. Stejně jako schopnosti raketového systému 9K72 Iskander verzí M a K, na jehož odpalovacím zařízení 9P78 se kromě balistických raket s dosahem cca 480 km začala objevovat i vypouštěcí zařízení nových vysoce přesných střel s plochou dráhou letu 9M728 se stejným doletem. Ani jedna z těchto střel neporušuje smlouvu z roku 1987.

Američané však (údajně podle snímků ze zkoušek na polygonu v Kazachstánu) tvrdí, že ruská armáda tajně vybavuje raketové komplety Iskander raketami 9M729 (de facto shodnými s námořními střelami 3M14 Kalibr-M) s doletem 480 až 5470 km. Což smlouvu INF údajně porušuje. Americká administrativa na základě tohoto kategorického tvrzení, které Rusko ovšem stejně kategoricky popírá, požaduje okamžité ukončení výroby obou typů letounových střel a následnou likvidaci již vyrobených pod přímým dohledem USA. Což je logicky ze strany vedení RF zcela nepřijatelné.

Vypovězení smlouvy INF ze strany USA, k němuž po očekávaném odmítnutí zmíněného ultimáta ruskou stranou každopádně dojde, bohužel povede k eskalaci závodů ve zbrojení. Co je horší, povede také k prudkému nárůstu hrozby náhodného použití jaderných zbraní v Evropě jednou nebo druhou stranou. Což by zřejmě velmi rychle eskalovalo v jadernou válku vedenou na území celého evropského kontinentu. Samozřejmě včetně ČR.

Důvody amerického tlaku na likvidaci smlouvy INF jsou však daleko hlubší. V současné době je totiž omezující a nebezpečná pro obě jaderné velmoci. Zřejmě i proto USA naprosto promyšleně zvolily rétoriku a formy nátlaku na RF takového druhu, aby je kremelské vedení muselo zákonitě a logicky odmítnout.

Zatímco se totiž RF a USA ostražitě pozorovaly a hlídaly, země nevázané smlouvou INF (což byla ještě počátkem 90. let např i ČSSR (ČSFR), která měla ve výzbroji raketové systémy 9K714 Oka, ačkoliv v bývalém SSSR již byly zlikvidovány) budovaly díky rychle rostoucí dostupnosti lehkých proudových motorů, technologií výkonných raketových motorů na TPH, vysoce přesných naváděcích systémů atd., atd. vlastní systémy středního a krátkého dosahu, ať už na bázi raket, nebo letounových střel. Tyto systémy jsou tak v současnosti ve vlastnictví mnoha zemí světa (Británie, Francie, Turecko, …), včetně neevropských jaderných mocností (Čína, Indie, Pákistán, Severní Korea …).

Smlouva sice nevýhodňuje obě jaderné velmoci, ale zatímco pro RF byla jistou garancí bezpečnosti před nenadálým útokem „bobtnajícího“ NATO (Moskva může dnes být zasažena touto třídou zbraní z území členských zemí Aliance do 10′), USA se mohou před okamžitým odvetným úderem cítit v relativním bezpečí. Prozatím. V RF totiž mezitím vznikly zcela nové kategorie zbraní, které výrazně eliminují očekávaný efekt vypovězení smlouvy INF. Ať už to jsou často zmiňovaná stomegatunová „torpéda posledního soudu“, hypersonické manévrující jaderné hlavice pro strategické rakety nové generace Siněva, nebo strategické jaderné ponorky třídy Jurij Dolgorukij s raketami Bulava.

Podstatně důležitější je však jiný faktor. Rusko se vydalo při hledání odpovědi na rostoucí tlak ze strany USA a NATO odlišnou cestou, než bývalý SSSR. Budování flotily malých lodí schopných nést velké množství střel s plochou dráhou letu Kalibr-M, modernizace letounů TU-95 a TU-160, hypersonické systémy Kinžal na modernizovaných letounech MiG-31K a především zavádění moderních systémů radioelektronického boje je neskonale levnější variantou snahy západních zemí produkovat vysoce sofistikované, přeelektronizované a tudíž i vysoce zranitelné superdrahé útočné superzbraně. Vyčerpává to slábnoucí ekonomiky Západu naprosto stejně, jako se to svého času dělo SSSR.

Ve světle těchto skutečností chápu snahy USA donutit evropské země navýšit vojenské rozpočty, podle stále častějších vyjádření amerických politiků se postupně stáhnout z Evropy a perspektivně rovněž ukončit členství v NATO. Ostatně připravovaný podpis smlouvy o francouzsko-německé spolupráci, akcentující jejich jednotné vystupování v zahraniční a obranné politice, koordinaci společných postojů v otázkách EU a NATO a zmiňující společnou obranu v případě napadení tyto dosud většinou pouze „podprahové“ zprávy de facto potvrzuje.

Bohužel, na „nové“ trendy jako člen NATO doplácí i ČR, rovněž vehementně tlačená k tomu, aby navyšovala vojenský rozpočet. Ne ovšem kvůli vlastní bezpečnosti, ale proto, aby si za ceny (obvykle daleko vyšší než jiné země Aliance) pořizovala „moderní“ zbraňové systémy z USA a dalších zemí NATO. Současná česká generalita totiž sice zpravidla nedokáže zavelet ani nastoupené jednotce hradní stráže (čest výjimkám), zato „umí“ nakoupit zbytečné protiletadlové rakety za cenu, dvaapůlkrát převyšující „cenu obvyklou“ na trhu s těmito komoditami.

Je zřejmě nejvyšší čas začít se připravovat na konec NATO v jeho současné podobě a přizpůsobit tomu zahraniční, bezpečnostní i obrannou politiku ČR. Včetně přehodnocení naší účasti v tzv. „misích“. A hlavně je nejvyšší čas vysvětlit to našim „politikům“. Samozřejmě civilizovaně a demokratickými nástroji. Pro mnoho vůdců malých českých politických stran v tomto směru může být velmi poučný způsob, jakým vznikla izraelská strana Likud, ovládající od roku 1977 do té doby roztříštěnou politickou scénu Izraele suverénně až do roku 1992.

Ing. Jaroslav Štefec, CSc.