Zpráva o misích v Afghánistánu je spíše zprávou o stavu (nejen) německé společnosti

Jedná se o dvouletou studii o nasazení německé armády v Afghánistánu

Před několika dny jsem narazil na velmi zajímavý studijní materiál, zveřejněný na oficiálních stránkách Výzkumného institutu Bundeswehru. Jedná se o dvouletou studii o nasazení německé armády v Afghánistánu. Respondenty byli vojáci aktuálně nasazení v misích, vojáci, kteří mise již ukončili i bývalí příslušníci armády, kteří po ukončení služby odešli do civilu. Výsledky studie určitě zaujmou i českého čtenáře, neustále masírovaného řečmi o tom, jak se u Kábulu bojuje za Prahu a jak účast v misích profesně a odborně posiluje schopnosti příslušníků českých ozbrojených sil, ze zvyku stále ještě nazývaných AČR (při vší úctě ke klukům v uniformách, ČR skutečnou armádu prostě nemá) bránit území státu a nás, jeho občany.

Jen pro dokreslení situace dodávám, že podobné informace o situaci v AČR se nemáme šanci dozvědět. Podobné studie, byť trochu jinak zaměřené, sice mezi českými účastníky misírovněž proběhly, ale tým, který je prováděl, byl rozpuštěn, jeho vedoucí musela odejít z armády a výsledky byly utajeny. Aktuálně jsou zřejmě uzamčeny v nějakém trezoru na generálním štábu,nejen běžnému občanu, ale i zasvěceným odborníkům nepřístupné. O důvodech nechci spekulovat, takže raději zpět ke zprávě o stavu Bundeswehru.
Celkem 44 % účastníků misí, kteří jsou stále ještě aktivními vojáky, a 56 % veteránů, tedy těch, kteří v Afghánistánu sloužili, ale do skončení šetření odešli do civilu, zastává názor, že účast na misi je profesionálně nikam neposunula.

Celkem 27 % respondentů v aktivní službě se domnívá, že jejich nasazení v Afghánistánu bylo nebo je naprosto bez užitku, dalších 26 % tento názor sdílí částečně.
Většina, tj. 52 % odpovídajících, se domnívá, že mise obyvatelům Afghánistánu skutečně pomáhají (pravý opak si myslí 48 %). To je zřejmě dáno faktem, že převážná část německého kontingentu mělapodobný charakter, jako byl tzv. český rekonstrukční tým, tedy skupina, budující prvky civilní infrastruktury. Jen část německých vojáků byla nasazena do skutečných bojových akcí, což vysvětluje i zdánlivý rozpor mezi většinovými názory o nesmyslnosti misí a pohledem na jejich užitečnost pro obyvatele Afghánistánu.

Téměř 60 % respondentů zažilo nepřátelskou palbu, ale pouhých 30 % se aktivně alespoň jednou zapojilo do boje. 65 % se do boje nezapojilo nikdy a pouze 11 % více než 5x. Zhroucení spolubojovníka zažilo přes 50 % respondentů, zranění 50 % a smrt 44 %.

Některé informace jsou svým způsobem překvapivé. Pravidla pro spolupráci v rámci NATO jsou nejasná pro celých 40 % německých vojáků (což by šlo pochopit, kdyby NATO vzniklo před pár lety, ale ono existuje už 70 let!) a jen 66 % příslušníků Bundeswehru si myslí, že spolupráce s ostatními vojáky NATO byla stejně dobrá a spolehlivá jako mezi Němci samotnými. O spolupráci s afghánskou armádou si ovšem totéž myslí jen 5 % z nich. Bojujte po boku někoho, o němž si třetina vašich kolegů myslí, že na něj není tak docela spolehnutí, a hlavně, bojujte za někoho, koho má za jakž takž spolehlivého spojence jen jeden váš kolega z dvaceti!

Afghánské mise ale přece jen mají jeden vyloženě pozitivní sociálníefekt. Jejich účastníci žijí v daleko kvalitnějších partnerských svazcích než zbytek populace. V manželství žije 77 % aktivních vojáků a 76 % veteránů, zatímco ve zbytku německé populace je to pouhých 43 % (!). Rozvodovostčiní u aktivních vojáků 3 %, u veteránů 2 %, zatímco u obecného vzorku německé populace se pohybuje kolem 6 %.

Co je na posledně jmenovaných údajích překvapivého? Protože dokonale ilustrujístav (nejen) německé společnosti, úroveň morálky a vyznávané hodnoty. Vojáci nejsou věrnější, empatičtější nebo jakkoli jinak sociálně predikovaní než německá společnost. Jen vědí, že přežití závisí na těsné spolupráci a naučili se vážit si přátelstvía funkčních mezilidských vztahů.

Zmíním se ještě o jednom zajímavém aspektu, který dobře znají i čeští vojáci. Jde o podporu navrátilců z mise a jejich rodin. A také o pomoc těm, kteří ji ať z důvodů psychických traumat nebo trvalých následků zranění skutečně potřebují.

V čele těch, kteří pomáhají nejvíce, je zcela jednoznačně rodina, jejíž příslušníci, těsně následovaní nejbližšími přáteli, jsou vnímáni jako ti, o které se lze skutečně opřít. Další v pořadí jsou spolubojovníci,a na čestném třetím místě představení a velitelé. Není asi překvapením, že na samém konci těch, od nich přichází pomoc, jsou státní orgány (sociálka apod.), nebo obdobné orgány Bundeswehru. Příliš nepřekvapuje ani relativně malá důvěra v pomoc specializovaných složek armády pro zvládání stresu – armádních psychologů a vojenských duchovních.

Je to stejné jako v ČR – stát tě vyšle, abys za něj prolil krev, ale když už tě nepotřebuje, postarej se o sebepokud možno sám, nebos pomocí rodiny, přátel a spolubojovníků!
Asi nejdůležitější poselství sociální složky zprávy ale leží někde úplně jinde. Až se zase nějaký liberálně zgenderizovaný LGBT mudrc začne navážet do hodnot tradiční rodiny, nebo až zase někdo začne hovořit o škodlivosti či neúčelnosti vojenské služby pro současnou společnost, velmi rád sina tenhle průzkum Bundeswehru a v něm uvedené informace vzpomenu.

Jaroslav Štefec


(Kompletní materiál ZMSBwje v originále dostupný zde:
http://www.zmsbw.de/html/einsatzunterstuetzung/downloads/20190221forschungsberichtseifferthesslebennachafghanistan.pdf?PHPSESSID=f27e0e5938f80c562960310db3371c97&fbclid=IwAR2y6OCL2BOLeZyNvsPY4O0twBoZN0zsiBok7nzeFJddkVi5u8XG6sHdxpA)