O misích tak trochu jinak

V souvislosti s doslovnými orgiemi oslavných ód na naše členství v NATO a přínosu tzv. "misí" pro profesionální úroveň toho, čemu se ze setrvačnosti stále říká AČR, mě kolega upozornil na velmi zajímavý studijní materiál, zveřejněný na oficiálních stránkách Výzkumného institutu Bundeswehru

Jedná se o dvouletou studii o nasazení německých vojáků v Afghánistánu (viz přiložený odkaz). Respondenty byli němečtí vojáci aktuálně nasazení v misích, vojáci, kteří mise již ukončili i bývalí příslušníci armády, kteří po ukončení služby odešli do civilu. Výsledky studie jsou velmi zajímavé i pro českého čtenáře, neustále masírovaného vzletnými slovy o tom, jak se u Kábulu bojuje za Prahu a jak účast v misích profesně a odborně posiluje schopnosti příslušníků českých ozbrojených jednotek (vzpírám se použít termínu „české armády“, protože ČR nic takového nemá).

Jen pro dokreslení dodávám, že podobné studie, byť trochu jinak zaměřené, byly provedeny rovněž v rámci AČR. Tým, který je prováděl, byl rozpuštěn, jeho vedoucí musel odejít z armády a výsledky byly utajeny. Aktuálně jsou zřejmě uzamčeny v nějakém trezoru na generálním štábu a tudíž běžnému občanu nepřístupné. Takže zpět ke zprávě o stavu Bundeswehru.

Celkem 44 % účastníků misí, kteří jsou stále ještě aktivními vojáky, a 56 % veteránů, tedy těch, kteří v Afghánistánu sloužili, ale do skončení šetření odešli do civilu, zastává názor, že účast na misi je profesionálně nikam neposunula. Celkem 27 % respondentů v aktivní službě se domnívá, že jejich nasazení v Afghánistánu bylo nebo je naprosto bez užitku, a dalších 26 % tento názor sdílí převážně.

Většina, tj. 52 % odpovídajících, se domnívá, že mise jsou skutečnou pomocí lidem v Afghánistánu (pravý opak si myslí 48 %). Moje poznámka: to je zřejmě dáno tím, že převážná část německého kontingentu byla stejného charakteru, jako svého času tzv. český rekonstrukční tým, tedy skupina, budující nějakou civilní infrastrukturu. Jen část německých vojáků byla skutečně nasazena do skutečných bojových akcí, což vysvětluje zdánlivý rozpor mezi většinovými názory o nesmyslnosti misí a pohledem na jejich užitečnost pro obyvatele Afghánistánu.

Téměř 60 % respondentů zažilo nepřátelskou palbu, ale jen asi 30 % se aktivně alespoň jednou zapojilo do boje. 65 % se do boje nezapojilo nikdy a pouze 11 % více než 5x. Zhroucení spolubojovníka zažilo přes 50 % respondentů, zranění 50 % a smrt 44 %.

Některé z údajů jsou překvapivé i pro mě. Pravidla pro spolupráci v rámci NATO jsou nejasná pro celých 40 % německých vojáků (chápal bych to, kdyby NATO vzniklo před pár lety, ale ono existuje už 70 let!) a jen 66 % příslušníků Bundeswehru si myslí, že spolupráce s ostatními vojáky NATO byla stejně dobrá a spolehlivá jako mezi Němci samotnými. O spolupráci s afghánskou armádou si ovšem totéž myslí pouhých 5 % (!) z nich. Bojujte po boku někoho, o němž si třetina vašich kolegů myslí, že na něj není tak docela spoleh, a hlavně, bojujte za někoho, koho má za spolehlivého spojence jen jeden váš kolega z dvaceti!

Přece jen je tady ale jeden pozitivní moment. Účastníci misí žijí v daleko kvalitnějších partnerských svazcích než zbytek populace. V manželství žije 77 % aktivních vojáků a 76 % veteránů, zatímco ve zbytku německé populace je to v průměru jen 43 % (!). Podíl rozvedených je u aktivních vojáků 3 %, u veteránů 2 % zatímco u obecného vzorku německé populace činí 6 %.

Co je na tom zvláštního? Protože to vypovídá o dnešní době, morálce a hodnotách naprosto dokonale. Vojáci nejsou věrnější, sociálně empatičtější nebo jakkoli jinak sociálně predikovaní než německá společnost. Jen vědí, že přežití závisí na těsné spolupráci a daleko více si váží funkčních mezilidských vztahů.

V této souvislosti se zmíním ještě o jednom aspektu, kterí dobře znají i čeští vojáci. Jde o podporu navrátilce z mise a jeho rodiny.

Zcela jednoznačně je v čele právě rodina, jejíž příslušníci a přátelé jsou vnímáni jako ti, o které se lze opřít. Pak přicházejí na řadu spolubojovníci a třetí jsou představení/velitelé. Nemůže být překvapením, že na samém konci těch, od nich přichází pomoc, jsou státní orgány typu sociálka, nebo příslušné orgány Bundeswehru. A na základě osobních zkušeností mě moc nepřekvapila ani relativně malá důvěra v pomoc specializovaných složek armády pro zvládání stresu – armádních psychologů a vojenských duchovních.

Je to stejné jako v ČR – stát tě vyšle, abys za něj prolil krev, ale když už tě nepotřebuje, postarej se o sebe prostřednictvím rodiny, přátel a spolubojovníků pokud možno sám!

Asi nejdůležitější poselství zprávy o stavu Bundeswehru tak paradoxně leží někde úplně jinde. Až se zase nějaký ten liberálně zeleně zgenderizovaný LGBT mudrc začne navážet do tradiční rodiny a její hodnoty, tak si (a rád) na tenhle průzkum vzpomenu.

Jaroslav Štefec

zmsbw.de
www.zmsbw.de